Veterina

Moje záliba v nošení lodiček a jiné vysoké obuvi, je mezi mými přáteli velmi známá. Nosím ty nepohodlné, ale krásné boty vždy a všude. Takže se mi to jednou musí vymstít. Vymstilo. A nejen mě...

Loni v létě, jsem měla jet s Nikolasem na kontrolu na veterinu. Moje nové, červené lodičky na mě mrkaly, vezmi si nás, takže jsem neodolala a řádně vyfiknutá v pouzdrových šatech jsem vyrazila. Náš pan doktor je mladý, pohledný, milý a voní, tak ať se mu taky líbím. Takových bot si musí všimnout. V čekárně, kam vůbec nezapadám si vedle mě sedne paní s krásným štěňátkem. Štěňátko ani trochu nechce být na vodítku, takže se ho snaží překousat, vyvléknout se z něho, hopsá, plazí se, skáče...samozřejmě bez úspěchu. Paní, mimochodem v holínkách se na mě usmívá a omlouvá se. Po chvilce jsem vyzvána ať jdu do ordinace, vezmu tedy přepravku a jdu. Teda, snažím se jít. To zatracené vodítko se mi omotalo kolem podpatku a štěně v návalu radosti vystřelí a já ztrácím rovnováhu a po hlavě letím do ordinace. Jako správná kočičí matka myslím hlavně na přepravku, ale ta nějakým zázrakem skončí na zemi a Nikolase to ani neprobudí. Se mnou už to tak růžové není. Kácím se k zemi. Doktor jako správný muž přiskočí a snaží se mě zachytit. Já v návalu paniky kolem sebe šermuji rukama a levá ruka, zavřená v pěst míří přesně. Pravá se zachytí o doktorovi kalhoty a já dopadnu na všechny čtyři na zem. Šokovaně si tam klečím a pomalu mi dochází co se stalo. Ne, to ne... to není pravda. To nemůže být pravda. To se stává ve filmu. Ale ne mě, ne tady... Malinko pootevřu oko a když zahlédnu doktorovi kalhoty a trenýrky srolované u kotníků zasténám a oko okamžitě zavřu. Podle zvuků co doktor nade mnou vydává mi dojde, že jsem ho nejen svlékla... Já jsem ho i vykastrovala! Kdyby to nebylo tak strašné, bylo by to i vtipné..sám kastruje. Ale ne, ono to není vtipné ani trochu. Chvíli přemýšlím, jestli by si někdo všiml, kdybych tady takhle zůstala na věky. Bohužel, zas tak malá nejsem, takže rezignovaně zvednu hlavu a fuj...no proboha to jsem se lekla. V úrovni očí mám doktorův...ehm orgán! Který po mém zásahu vypadá...no, to je vlastně jedno jak to vypadá, ani nevím jak to vypadalo předtím...A dost, Simono! Na co to tady na všech čtyřech myslíš! No, ale co mám teď dělat. když se začnu plazit pryč určitě si mě všimne. Co teď? Co teď? Z mé paniky mě naštěstí vysvobodí výbuch bomby. Aspoň tak mi to, co se za mnou ozve připadá. Ale ne, ani teď při mě Štěstěna nestojí. Není to bomba. Je to bohužel něco horšího. Celé čekárna, personál, 4 kočky, 3 psi a jedna fretka. A všichni se ve dveřích hroutí smíchy. Doktor, i přesto, že je úplně zelený- asi ho něco bolí, haha, natáhne kalhoty tak vysoko, až mě to bolí za něj a vztekle popadne přepravku. Mě na nohy kupodivu nepomůže. Když se sama vyhrabu, cítím, že vypadám naprosto rozkošně. Asi jako když se po Vás proběhne stádo hrochů- 2x. Potichu se snažím doktorovi omluvit, ale ten nezdvořák mě ignoruje. Pak se pokusím o vtip- No tak jste si zkusil kastraci na vlastní kůži, haha..a on se na mě konečně podívá. Páááni, nikdy bych nevěřila, že v pohledu může být tolik nenávisti. Ten člověk mě asi nemá moc rád. Což nechápu, většina lidí mě ráda má. Po jeho pohledu už si ani nedovolím říct, že jsme přišli na kontrolu s ušima, proč tedy vyšetřuje konečník a když mi konečně podá přepravku prchám. Na moje na shledanou mi vůbec neodpoví. Patrně mě už nikdy nechce vidět.

V čekárně mě přivítá bouřlivý potlesk. Tolik veselých lidí jsem ještě neviděla. Vzadu 3 mladíci hodí 3x mexickou vlnu, jedna paní křičí, že se právě počůrala a ...řekla bych, že i ta fretka má záchvat smíchu. U pokladny mi majitelka veteriny řekne, že dnes to mám zdarma a já konečně, rudá i na patě prchám. Už nikdy v životě nejdu na veterinu...a vlastně nikam. To bude pro všechny to nejbezpečnější.

A mimochodem, doktor si těch bot vůbec nevšiml!

PS: pro všechny, kdo se plánujete zeptat...Ne, nefotila jsem...