Příběh z kamionu

Milí CAT-maniaci, musím se s vámi podělit o dnešní zážitek, který mě pořád nejde z hlavy...
Na oběd chodím pravidelně do jedné restaurace. Dnes si ke mě přisedl pán - no pán.... Byl to takový ten typ, co by dokázal vymlátit celou hospodu a ani by se moc nezadýchal - holá hlava, tak 195cm váha určitě přes 100kg.
S lehce sevřeným hrdlem jsem kývla, že jako "jo, je volno" a upřeně jsem sledovala strukturu ubrusu, abych jej snad, nedej Bože, nevyprovokovala nějakým "nevhodným" pohledem.
Týpek si co chvíli sáhnul přes bundu na hruď a já se jen modlila, aby to, co je pod ní byl mobil a ne bouchačka. Nebyl to mobil...
Když přišla číšnice, požádal ji šeptem o něco a dal jí do ruky zase něco, co jsem neviděla (a vlastně vidět nechtěla). Pak si rozepnul bundu a vytáhnul... KOŤÁTKO!!!!!
Ano, čtete dobře., maličké, sotva 14 denní koťátko, které mělo snad čerstvě rozlepená očička. 
Normálně na lidi blbě nezírám a snažím se hledět si svého, ale teď mi zůstala pusa dokořán, vidlička s kusem masa na půli cesty a prostě čuměla jak péro z divanu - jinak se to popsat nehodí!!
Pán si všimnul mého "rozpoložení" a velice se začal omlouvat, že koťátko jen nakrmí a hned ho schová. Mě se konečně vrátila řeč a pro změnu jsem se začala omlouvat já jemu, ať se nezlobí, že na něj takhle civím, ale že mě, mírně řečeno, dostal!! Dali jsme se do řeči a pán mi vypověděl příběh, že jezdí s kamionem a někde u Děčína, když stál u závor si všimnul, že u kolejí leží sražená kočka. Nedalo mu to (prý běžně sbírá sražená, mrtvá zvířátka a někde u lesa je pochová, aby se neválela u cesty či v kolejišti, že každý tvor má přece právo na poslední pietu!!!) a šel ji s igelitovým pytlem sebrat a našel u ní malinké kotě. Bylo prochlazené a sotva dýchalo. Rychle sebral mrtvolku mámy kočky a běžel zpět do náklaďáku, kde dal kotě do čepice a tu položil na průduch od topení. Asi za půl hodiny začalo mrně plakat a on nejenže byl rád, že kotě žije, ale běžel do první veterinární ordinace, kde kotě prohlédli, dali mu infuzi s výživou a nějaké další doplňky. Sebou dostali ještě další léky a výživu na další dny. 
A tak pán koťátko nosí v čepici v náprsní kapse, aby mu zajistil teplo a každé 2 hodiny ho krmí (to "něco", co dal servírce byla lahvička kozího mléka, kterou chtěl jen ohřát). Už se o něj stará 5 den a hodlá si jej nechat.
Prý žije sám, celé dny tráví v kamionu, kde často i spí a tak bude koťátko jeho společníkem.
Byla jsem naprosto ohromena a slova neschopná, což je pro vás, co mě znáte, věc naprosto neuvěřitelná.
Protože pán pochopil, že natrefil na kočkomila, jal se mi vysvětlovat, že navrhnul kočičí pelíšek, který bude bezpečně připevněný na palubní desce, aby koťátko vidělo na něj, popř. mohlo pozorovat krajinu ubíhající kolem jejich "pojízdného domu". Kamarád prý už na tom pracuje...
Z restaurace jsme odcházeli společně, každý ke svému autu a když mi na rozloučenou podal ruku (no spíš pracku, která nebyla o moc menší než průměrná uhlařská lopata :-D  ), dala jsem mu pusu na tvář a řekla mu, že jsem strašně ráda, že jsou lidi jako on a že mu děkuju i za to malinké kotě!
Pán zjihnul, zamlžili se mu oči a s přáním hezkých Vánoc jsme se rozešli.
Teď tady sedím a přemýšlím o tomto neskutečně silném zážitku.
Velmi lehce podceníme lidi, kteří nosí srdce na dlani a jsou ochotni zachraňovat bezbranné tvorečky... A nejen o Vánocích, kdy tak nějak cítíme všichni povinnost přispět, pomoct, být lepší. Mnozí jen z alibismu, ale tenhle chlap to dělá pořád a nezištně, jsem o tom 100% přesvědčená a jsem neskutečně okouzlená setkáním s ním. Dal mi zase trošku naděje, že lidi nejsou až tak nemožní a že se najdou tací, kteří udělají dobrý skutek v tichosti a bez toho, aby čekali pochvalu a poplácání po zádech...
 
                                                                                                                                                                                    Napsala Alena Javorská